Historie spiritismu ve Slezsku

 

 

Historie spiritismu ve Slezsku

doc. PhDr. Martin Jemelka, Ph.D.

 

Počátky slezského spiritismu

 

Počátky spiritismu v českém Slezsku sahají do posledního desetiletí 19. století. Tehdy se v roce 1897 vrátil z Čech do rodných Luk nad Olší (dnes Karviná-Louky) stolařský pomocník Kus. Připutoval vybaven potřebným spiritistickým stolečkem. Příbuzné obrátil ke spiritismu a z Luk nad Olší učinil s dalšími souvěrci první venkovské středisko slezského spiritismu. Tou dobou již na Ostravsku působily i uzavřené spiritistické kroužky „vyšších společenských vrstev“, které o sobě v podstatě nedávaly na veřejnosti vědět. Pozornost státní správy si stoupenci spiritismu v těšínském Slezsku vysloužili nejpozději 22. 2. 1903, kdy bylo jejich úředně neohlášené shromáždění v domě vrchního havíře Durczoka v Porubě u Orlové, konané v době nedělní katolické bohoslužby, pokutováno okresním soudem ve Fryštátě 15 K peněžitého trestu. Za zamčenými dveřmi se shromáždilo 10 mužů a 22 žen, jejichž setkání na udání rozpustil porubský starosta za asistence zastupitelů a četnictva. Zásah úřadů nenechali účastníci spiritistického shromáždění bez odezvy a obrátili se se stížností na Zemskou vládu v Opavě. Kompetentní úřady žádali o prošetření rozpuštění „důvěrné schůze“, která podle spiritistů neodporovala shromažďovacímu zákonu (1867), nerušila bezpečnost, ani veřejný pořádek, a určena byla jen „zvaným osobám za účelem společné četby evangelia“.

Ještě v březnu 1903 požádal zemský vládní rada Policejní komisařství soudního okresu Fryštát o prošetření vzmáhajícího se sektářství, které zapustilo kořeny v Doubravě, Orlové a Porubě. Spiritisté se měli scházet v hornických koloniích Sovinec (Fryštát) a Eleonora (Doubrava), odkud se spiritismus šířil do okolních obcí Dolní Suchá a Petřvald. Když byl 25. 9. 1903 v bytě horníka Jana Kniczeka (Orlová č. 219) legitimován spiritistický guru Karel Sezemský (1860–1936) z české Jilemnice, redaktor spiritistických novin Posel záhrobní, úřady zasáhly a vedle rozpuštění nepovolené schůze předvolaly všech 23 účastníků spiritistické pobožnosti k podání vysvětlení. Restriktivní opatření však spiritistům z řad dělnictva průmyslového regionu mezi Moravskou Ostravou a Fryštátem nezabránila v šíření nového „sektářství“. Jeho centrem se měla stát slezskoostravská dělnická čtvrť Zárubek. V Zárubku se nejpozději 11. 12. 1903 sešli v domě čp. 519 v pronajatém bytě Richarda Čecha a jeho kvartýrníků Leopolda Bělici, Josefa Kozelského a Františka Štěrby spiritisté z Moravské Ostravy a přilehlých průmyslových obcí k první seanci.

Průmyslovými obcemi západního těšínského Slezska se spiritismus lavinovitě šířil. K lokalitám, v nichž Policejní ředitelství v Moravské Ostravě evidovalo spiritistické kroužky, přibývaly další – Darkov, Dětmarovice, Horní a Prostřední Suchá, Rychvald nebo Stonava. Zřejmě nejagilnějším spiritistickým centrem se stal slezskoostravský Zárubek, přes řeku Ostravici sousedící s Moravskou Ostravou jako správním centrem západní části ostravské průmyslové oblasti a ostravsko-karvinského revíru. „Necitýrovalo“ se jen ve společné domácnosti Bělicově a Čechově, ale (v rozporu s nájemními smlouvami) i v podnikových bytech závodních kolonií dolů Jakub, Vilém a Zárubek. Za hlavu místní spiritistické komunity byl úřady označen Leopold Bělica. Policejní orgány obvykle se zpožděním registrovaly Bělicovy misie v nedaleké Skalici u Frýdku, Suché nebo Švrklu na hranici Slezské Ostravy a Radvanic. Stále ostražitějším orgánům nedávala spát nezákonná přítomnost nezletilých osob, zvláště dívek, jakkoliv úřady spiritisty přes ostře protikatolická vyjádření a občasné projevy kolektivní hysterie při seancích považovaly za víceméně neškodnou sektu. S hodnocením společenské neškodnosti slezského dělnického spiritismu korespondovala i otevřenost první generace spiritistů vůči domnělým i skutečným zájemcům o jeho učení. Jen tak mohly být spiritistické schůze infiltrovány policejními agenty, jimž se spiritističtí horlivci naivně svěřovali se svými kvantitativními odhady úspěchů slezského spiritismu. Vůdce petřvaldských spiritistů Jan Dětko se např. 23. 10. 1904 cestou ze Zárubku do Moravské Ostravy civilnímu policejnímu agentovi Františku Světlíkovi hrdě svěřil, že v ostravsko-karvinském revíru měl spiritismus na 8000 stoupenců.

 

„Spiritismus na Těšínsku. Poblouzení spiritistické nabylo na Těšínsku značných rozměrů. Nejvíce rozšířen jest spiritismus v obcích Porembě a Lutyni. Ovoce jeho jest neblahé a jeví se i u školní mládeže výstřednostmi a zpustlostí. V Lukách místní školní rada konala nedávno pilné porady, kterak neblahým následkům nauky duchařské učiniti u mládeže přítrž. Duchaři vystupují četně z církve, protože vyznavači spiritismu jako samostatné víry nesmějí býti členy žádné jiné církve. Mnozí, aby snáze vymohli si křestní listy k vystoupení z katolické církve potřebné, namluvili faráři, že pojedou do Ameriky. Jakmile však měli křestní list v ruce, teprve řekli pravdu a zažádali za vyškrtnutí ze seznamu věřících […] Vyznavači spiritismu podrželi některé církevní obřady, ale vykonávají je sami. Dětem na křtu dávají podivná cizokrajná jména.“

(Opavský týdenník 35, 1904, č. 25, 26. 3. 1904, s. 5)

 

Konvolut úředních hlášení policejního inspektora Jana Hodovského z roku 1904 zachycuje zárubecké spiritisty jako stoupence emocionální religiozity a vyznavače esoterického křesťanství. Jejich ambicí bylo přiblížit se raně křesťanské praxi mimo institucionální zázemí římskokatolické i luterské církve, svorně vystupujících proti slezským spiritistům jako sektářským rušitelům konfesního status quo. Hodovský byl jen od března do srpna 1904 přítomen v Zárubku 19 spiritistickým shromážděním, obvykle navštíveným přibližně 20 osobami. Nejprve byl pozván do Zárubku č. 212 k důlnímu strojníkovi Františku Černému, jehož žena Terezie upadla do hodinového vytržení a v transu hovořila jménem zesnulé matky. Věrohodnost medijního vystoupení Terezie Černé a kolektivní vytržení přítomných včetně známého spiritisty Štěrby zaskočily i policejního agenta Hodovského, který se obdivoval fanatismu zárubeckých spiritistů. Za spiritisty putoval Hodovský i 28. 3. do Rychvaldu čp. 384 do domu Josefa Táborského, kde byl svědkem spiritistického křtu (nikoliv vodou, ale Duchem Svatým). V Zárubku byl o dva měsíce později přítomen spiritistické svatbě, kterou 21. 5. 1904 zorganizovali manželé Sezemští. Hodovského identita byla zárubeckými spiritisty nakonec nejspíše odhalena, a sice po setkání  v Zárubku 28. 8. 1904, kdy byla hned v úvodu přetřásána otázka legálnosti spiritistických shromáždění, jejichž zákaz by byl podle Bělici nejen v rozporu s Biblí, ale i XVI. odstavcem Občanského zákoníku. Administrativního postihu si byli přítomní dobře vědomi.

Hodovského relace leccos napovídají o původu slezského spiritismu, který se rychle šířil v prvním desetiletí 20. století v průmyslových obcích Ostravska a Karvinska, zvláště v dělnických čtvrtích a koloniích jako byl Zárubek. Spiritismus v nich živě zapouštěl kořeny od doby krátce před rokem 1900 a šířen byl kolportováním spiritistického tisku, relativně častými návštěvami redaktora Karla Sezemského, působením jeho žáků a kontakty s železničáři, kteří v hlásání spiritismu v českých zemích sehráli nezanedbatelnou roli jako mobilní a abstinující aktéři. Náboženský fanatismus, asketická morálka, ikonoklasmus, čilé regionální kontakty a časté návštěvy z Prahy, vlastní liturgická praxe (křest, svatba, pohřeb), vyhrocený antiklerikalismus, náznaky křesťanského komunismu – to byl obraz zárubeckých spiritistů, který v detailních relacích z prvních osmi měsíců roku 1904 vylíčil inspektor Jan Hodovský. Ačkoliv nepochyboval o jejich zápalu a volání po asketické morálce považoval za společensky naprosto neškodné, spiritistické praktiky mu byly „švindlem“ a média svá vystoupení jen „hrála“, i když v případě zárubecké Terezie Černé se strhující apoštolskou přesvědčivostí.

 

Institucionalizace slezského spiritismu

 

Až do roku 1907 působil slezský spiritismus v (polo) katakombálních poměrech. Spiritistům hrozilo zabavování knih, šikanování školáků, udávání sousedy a výpovědi z podnikových bytů, v nichž nesměla být pořádána žádná, natož duchařská shromáždění. Spiritisty ohrožovaly i konflikty s římskokatolickými duchovními, protože jen nemnoho spiritistů se před rokem 1918 rozhodlo pro vystoupení z římskokatolické církve a raději setrvávalo v pozicích matrikových katolíků. Když však v únoru 1907 svolali Josef Durczak a Josef Urbánek do Dělnického domu v Doubravě u Karviné veřejnou přednášku o spiritismu a medianismu s divadelním představením, vystoupili slezští spiritisté definitivně z (polo)ilegality. Spiritisté o sobě dávali stále častěji vědět vlastními veřejnými obřady, jakým byl například spiritistický pohřeb osmnáctileté Karolíny Kopiecové ve Stonavě 22. 2. 1907. Právě využívání konfesních, většinou římskokatolických pohřebišť ke spiritistickým pohřbům, probíhajícím podle vlastního rituálu obvykle za hojné účasti spiritistických stoupenců, vymezovalo před první světovou válkou nejkonfliktnější pole veřejné působnosti slezského lidového spiritismu, zmítaného na jedné straně rozporem mezi zavilým antiklerikalismem a imperativem názorové a náboženské tolerance na straně druhé. Vykazování pohřebních míst spiritistům mezi sebevrahy, nebo dokonce za hřbitovními zdmi, bylo po válce nejednou odčiňováno exhumací a uložením ostatků exhumovaných spiritistů v důstojnějších hrobových místech, mezitím nejednou sekularizovaných pohřebišť.

Cesta k institucionalizaci spiritistického hnutí ve Slezsku vedla od roku 1903 skrze manifestační pohřby spiritistů, veřejné přednášky za účasti domácích autorit, jakou byl redaktor Karel Sezemský nebo spisovatelka Pavla Moudrá, zapojování do nadregionálních spiritistických struktur (v roce 1911 Bratrské sdružení československých spiritistů) a výstavy medijních kreseb. Největší výstava byla před první světovou válkou uspořádána Janem Němcem ze Zárubku v Zuckermannově obchodním domě v Moravské Ostravě v Masné ulici č. 13 ve dnech 19. – 26. 10. 1913. Když Karel Sezemský hostoval v roce 1913 v Petřvaldě a Radvanicích, byl to právě Jan Němec, který se v roli předsedajícího rozhovořil o raných křesťanských dějinách, návratu spiritismu k prvotním křesťanským ideálům a jeho rovnostářském a internacionálním charakteru.

 

„Poblouzení spiritistické má ve Slezsku četné přátele a stoupence. Nejvíce je jich v uhelném obvodě, odkud dostal se též do hor. V Kunčičkách jedná se dokonce na katolickém hřbitově o zřízení zvláštního oddělení pro místní duchaře. […] Vedle sociálně-demokratického je spiritistické poblouznění velmi smutným zjevem v pracovních třídách našeho a polského lidu.“

(Opavský týdenník 37, 1907, č. 64, 14. 8. 1907, s. 3)

 

Vyvrcholením procesu institucionalizace slezského lidového spiritismu byla spolková shromáždění slezských spiritistů v Hrušově, Lutyni a Stonavě v prvních měsících roku 1914. Na shromážděních byla přetřásána otázka výstavby spolkového domu v Radvanicích ve Slezsku, nebo Petřvaldu, a dále problém založení první samostatné slezské spiritistické organizace. Rozhodnutí nakonec padlo na sjezdu ve Stonavě 22. 3. 1914. Přibližně deset let po prvním kontaktu slezských spiritistů s orgány státní správy se na Zemskou slezskou vládu v Opavě obrátil 20. 5. 1914 báňský úředník dolu Hlubina v Moravské Ostravě Ferdinand Kučera, žádající o úřední povolení Nákupního, výrobního a stavebního spolku Bratrství se sídlem v Radvanicích ve Slezsku. Spolek Bratrství byl úředně povolen 9. 7. 1914. Ustavující valná hromada byla svolána zřejmě kvůli pohnutým událostem počínající první světové války až v neděli 29. 11. 1914, kdy byli do čela sdružení zvoleni Adam Cieslar, Ferdinand Kučera, Josef Krygel a Karel Štěrba (Ščerba), vesměs horníci ze Zárubku. Do dalších funkcí byli zvoleni dělníci Karel Turoň (Evženova kolonie 197 v Petřvaldu), Jaroslav Kostecký (Hrušov 127), Jan Samolej (Kunčice-Švrkl 154), Josef Urbánek (Karvín 814), František Nikl (Německá Lutyně 416), Josef Říman (Dolní Bludovice 346), Jan Rösner (Malé Kunčice 120) a Jan Kuchař (Guty u Komorní Lhotky 44). Cieslar, Krygel, Kučera, Kuchař, Rösner a Štěrba měli v následujících letech rozhodnout o směřování spolku, jehož prvotním účelem bylo podle diplomatické formulace nejstarších spolkových stanov z 22. 6. 1914 starati se o duševní, vědeckou a hospodářskou výchovu lidu. Proto zřídí a bude udržovat spolkové domy. Jako středisko těchto snah, kde se budou pořádat přednášky, schůzky, zábavy a jiné, s vyloučením politiky.“

Prvotní úkol sdružení – vybudovat vlastní spolkový dům – byl naplněn již v roce 1914, kdy byl otevřen v Radvanicích ve Slezsku vůbec první spiritistický dům v Rakousku-Uhersku (z projektu druhého spolkového domu v Německé Lutyni během války sešlo). Postaven byl svépomocí v rekordním čase prudkého poklesu cen stavebního materiálu po vypuknutí světové války. Vlastní cíl Bratrství se jeho členové rozhodli odkrýt 15. 8. 1915, kdy byla svolána schůze, na jejímž konci měl po běžném programu zaznít náboženský zpěv a duchovní proslov. Zásahem policejního orgánu byla schůze ukončena, a to jednak ve smyslu aktuálních výjimečných opatření zapovídajících konání podobných shromáždění, jednak kvůli rozporu se spolkovými stanovami, které náboženské aktivity vůbec nedefinovaly.

Valná hromada 10. 2. 1918 za účasti 153 členů předznamenala rychlou změnu poměrů v přístupu dosud restriktivních úřadů k Bratrství. Již za 14 dnů byla svolána vzdělávací přednáška Poznání neviditelného a jeho působení na život člověka, kterou vyslechlo 82 přítomných, „většinou náležejících dělnickému stavu“. Když 7. 4. 1918 proběhla před 150 posluchači úředně povolená přednáška Karla Sezemského Medicismus a spiritismus, úřady již přestaly předstírat nevědomost o pravém ideovém směřování spolku Bratrství. Ještě než první světová válka skončila, Bratrství veřejně artikulovalo imanentní témata, k nimž se hodlalo v následujících letech pravidelně vracet – vegetariánství, náboženství moderního člověka, astronomii, interpretaci snů, duševní a hospodářský pokrok nebo význam literatury ve spiritismu. Jestliže v polovině září zazněla Cieslarova neutrální přednáška Spiritismus a teosofie, prvního prosincového dne roku 1918, krátce po otevření spolkové knihovny knihovníka Samoleje (17. 11.), se již bratrství přihlásilo k Úkolu spiritismu v novém svobodném státě a Výchově mládeže spiritistické. Rozhodnutím valné hromady 2. 11. 1919 byla provedena změna názvu na Spiritistický spolek Bratrství v Radvanicích a o Vánocích téhož roku bylo vydáno první číslo spolkového periodika nadregionálního významu, nazvaného podle francouzského vzoru Spiritistická revue.

 

Zlatá léta Spiritistického spolku Bratrství v Radvanicích ve Slezsku

 

Valná hromada Bratrství v březnu 1920 zahájila za předsednictví Jana Kuchaře (1920–1938) vrcholnou éru nejvýznamnějšího slezského spiritistického sdružení. Ustálený rytmus jeho aktivitám udávaly pravidelné nedělní dopolední spolkové přednášky, jarní valné hromady, letní výlety do Beskyd, a hlavně účast vedoucích činovníků Bratrství na významných aktech spřátelených spiritistických organizací a jejich celorepublikových sjezdech. Kromě obvyklých propagačních a bilančních přednášek nalezly ve spolkovém kalendáři trvalou pozici spiritistické oslavy Velikonoc, Letnic, Dušiček a Vánoc, každoroční připomínky Husova upálení, Komenského úmrtí a také Masarykových narozenin, jehož kult byl mezi českými spiritisty bohatě rozvinut. Ambicí Bratrství bylo nosit při všech slavnostních spolkových příležitostech a pohřebních obřadech i vlastní spolkový prapor. Jeho užívání ovšem politická správa v březnu 1924 zamítla s tím, že bylo v rozporu s platnými stanovami, které ujednání o spolkových insigniích nezahrnovaly. Zda se na pohřbu činovníka Bratrství téhož roku 1924 objevil prapor se dvěma protínajícími se trojúhelníky na bleděmodrém podkladu s vědomím úřadů, dochované prameny zamlčují.

Na celorepublikové úrovni demonstrovali členové radvanického Bratrství svůj vliv nejprve při sjezdu slezských spiritistů v Radvanicích ve Slezsku v červenci 1922, kdy byl vedle exkurzí spiritistickým domem, přednášek, slavnostní akademie a prezentace spiritistických spolků zaslán pozdravný telegram prezidentu Masarykovi. Prezident odpověděl velkorysým finančním darem, který byl slezskými spiritisty považován za Masarykovu deklaraci afinity k teosofii a spiritismu. O devět let později se v Radvanicích v červenci 1931 v přítomnosti rozhlasové techniky československého rozhlasu konal sjezd zástupců veškerých československých spiritistů. Měla jim posloužit i nově přistavěná dvorana spolkového domu, od níž si Bratrství slibovalo značné rozšíření věhlasu, a hlavně členské základny, která trpěla chronickým nedostatkem spolkového dorostu. Spiritistický spolek Bratrství začal totiž na přelomu dvacátých a třicátých let personálně stárnout.

Zřejmě největší pýchou Bratrství byla poklona nestora českých spiritistů Karla Sezemského, který byl 20. 5. 1928 v Radvanicích náhodným hostem běžné schůze asi 120 spolkařů, jejichž početná přítomnost jej upřímně zaskočila. Naposledy byl Sezemský v Radvanicích hostem 23. 8. 1936. V lednu následujícího roku již za něj proběhla tryzna. Proveden byl při ní i scénický obraz J. Kunčického (Rösnera) Redaktor v záhrobí. Dobově velmi oblíbené ochotnické divadlo hrálo ve spolkových aktivitách Bratrství od konce dvacátých let stále důležitější roli. Ochotnické divadelní aktivity ovšem zbavovaly Bratrství exkluzivity a přibližovaly spolek jiným spolkovým organizacím v regionu, v němž patřilo amatérské divadlo k vyhledávaným formám trávení volného času napříč světonázorovým spektrem. Pohádkami, jednoaktovkami a konverzačními komediemi hledalo Bratrství cestu k nejmladším divákům a členům, ale i k charitativně výdělečným uměleckým formám, jež by doplnily výstavy medijních kreseb a hudební akademie. Divadelní představení, občas za účasti profesionálních herců, otevírala i prostor autorské tvorbě slezských spiritistů (J. Rösner-Kunčický). Podobně tomu bylo při hudebních produkcích, během nichž vedle klasiků české a světové hudby 19. a 20. století zaznívaly i kompozice místních spiritistů. Nelze přehlédnout, že s rostoucím počtem a náročností amatérských divadelních a hudebních představení z Bratrství mizely přednášky o spiritistickém životě bez alkoholu a tabáku, často s varovnými příklady z dělnického milieu s jeho generační náklonností k alkoholismu.

Ještě větší význam než divadelní a hudební aktivity mělo v prostředí Bratrství intenzivní pěstování medijní kresby, kterou někteří členové Bratrství zaujali i mezinárodní publikum. Nemalou měrou k tomu přispívaly sympatie čelných domácích výtvarníků (František Bílek, Alfons Mucha, Josef Váchal, Jan Zrzavý). Výstavy medijních kreseb hrály v dějinách Bratrství důležitou roli propagační, terapeutickou i sociálně identifikační. Nezapomínejme totiž, kdo byli členové Bratrství a autoři přesvědčivých medijních kreseb. U kolébky ostravského spiritismu stáli horníci a důlní strojníci (R. Čech, F. Černý, J. Samolej), magistrátní (K. Ščerba) a báňští úředníci (F. Kučera). V první generaci jich většina pocházela z Těšínska, kde se v Gutech narodil J. Kuchař, který počátkem 20. století pobýval u K. Sezemského. Zatímco Guty se mezi válkami proměnily ve spiritistickou feriální osadu a Kuchařův domek v poutní místo vhodné k seancím, Radvanice se staly centrem slezského spiritismu s hlavní adresou v redakční budově Spiritistické revue. Společně ji obývali celibátníci Kuchař a mladší Rösner, který sice postrádal Kuchařovu auru respektovaného jasnovidce, zato se stal po Sezemského smrti nekorunovanou hlavou českého spiritismu. Do Radvanic následovali Kuchaře a literárně nadaného Rösnera další, většinou již penzionovaní spiritisté, kteří v obci vybudovali jakousi spiritistickou kolonii. Elitářské soužití bez alkoholu, tabáku, masa i sexuálních kontaktů zjednávalo spiritistům respekt. Důležitou legitimizační roli hrál materiální a intelektuální vzestup některých spiritistů po první světové válce, jak tomu bylo v případě Kotzianově. Z vyučeného strojníka se přes mistra koksovny vypracoval na báňského úředníka a kreslící médium, respektované odbornou obcí výtvarných teoretiků. Ostatně i Kotzian se stal příslušníkem radvanické spiritistické komunity, když se do obce přistěhoval a vybudoval rodinný dům v dnešní Chodounského ulici čp. 399. Většinu členské základny ovšem tvořily v patriarchálním Bratrství ženy, přestože do vedoucích funkcí byly voleny až po roce 1945. Ačkoliv v Bratrství přibývalo stoupenců z řad nižších středních vrstev (učitelé, úředníci), organizace zůstala v řadovém členstvu spjata s dělnickou třídou, zvláště hornictvem, jehož přirozeným životním prostorem byly dělnické kolonie s kolektivní zkušeností venkovských kořenů.

Bratrství usilovalo o etablování za hranicemi Radvanic ve Slezsku. V Karviné ustavilo dceřinou organizaci Kruh Karviná při Spiritistickém spolku Bratrství v Radvanicích (1924–1940), v jejímž čele stanul penzionovaný horník Leopold Kaisar. Ještě větší okruh příznivců Bratrství oslovilo časopisem Spiritistická (Psychická) revue, který se po smrti Karla Sezemského stal hlavním periodikem československého spiritismu. Zvláště když od prvních ročníků přinášel pravidelné informace ze Slovenska i krajanského prostředí Vídně. Vídeňským spiritistům českého původu byla Spiritistická revue dokonce ústředním periodikem a styky s vídeňskými spiritisty patřily v přeshraniční spolupráci k nejživějším. Bratrství mělo v duchu internacionálního spiritismu širší mezinárodní ambice, které se projevovaly účastí na mezinárodních spiritistických sjezdech a spoluprací s několika pravidelnými zahraničními dopisovateli. Revue byla dokonce čtena i v chorvatském Osijeku.

 

Návrat do katakomb: Protektorát a únor 1948

 

Na únor 1939 byla řádně svolána výroční spolková schůze a v dubnu téhož roku Bratrství oznámilo, že hodlalo v duchu vládního nařízení č. 97/1939 nadále vyvíjet běžnou spolkovou činnost. Přesto od Mnichova 1938 nevykonávalo Bratrství žádné pravidelné aktivity, nejspíše v obavách z budoucího vývoje. Bratrství plánovalo schůze a divadelní představení, členové ale museli „rozvážit, co jest dnes vlastně křesťanství,“ když „ze státu zůstal pahýl jako z posledního kříže na Golgotě“. Spolkové aktivity byly gestapem zpočátku zakázány jen ústně. Nastěhování skladiště mouky a poživatin Magistrátu města Moravské Ostravy do hlavního sálu spolkového domu, úřední zastavení Psychické revue a likvidace spolkové knihovny a sbírky medijních kreseb na jaře 1939 byly ovšem varováním, aby Bratrství omezilo veřejné aktivity. Předsedové Rösner a Kuchař byli dokonce v červnu 1941 zatčeni a vězněni gestapem. Pod dohledem tajné policie se ocitli i další spiritisté na Opavsku, Těšínsku a Valašsku. Úřady byl dokonce vynucen i prodej parcely zakoupené k výstavbě spolkového domu v Karviné. Válku nakonec slezští spiritisté přečkali v katakombálních poměrech, připomínajících jejich situaci na počátku 20. století.

Obnovení spolkové činnosti na podzim 1945 přivítal předseda Rösner (od poválečného přejmenování Rézner) přednáškami Budovatelská práce duchovního člověka a O duchu národním (9. 9. a 7. 10. 1945). Po nichž se po dlouhé odmlce ke slovu přihlásila tradiční spiritistická přednášková témata – reinkarnace, okultismus, spiritistická podoba Vánoc či volání po náboženství jako budoucím světovém názoru. Nemělo tomu tak ale být na dlouho. Od valné hromady 6. 3. 1949, kdy bylo zvoleno poslední předsednictvo a spolkový výbor, bylo zřejmé, že Bratrství čeká ukončení veškeré veřejné činnosti. Závažnějším problémem byl ovšem rostoucí průměrný věk členské základny. Personálnímu stárnutí Bratrství nezabránily zdravotnické přednášky, výlety do Beskyd se zastávkou ve spiritistické „kolonii“ v Gutech (1947), ani akcent na neutrální problémy zahrádkářství, cestování, duchovních kořenů české literatury či oslavy před únorem 1948 politicky nezávadných jubilejní Beneše, Masaryka, Tolstého, Podlipské či Březiny. Bratrství procházelo generační krizí, což dokládají klesající počty aktivních členů, Réznerova role samojediného předsedy a nejčastějšího řečníka i rostoucí význam hudebních aktivit, které nadobro ovládly velikonoční, svatodušní a vánoční besídky. Hudební aktivity upozadily jiné umělecké formy a v programech spolkových schůzí vytěsnily bazální spiritistická témata.

To však již poúnorová vládní mašinerie osnovala likvidaci Bratrství a všech podobných československých spolků. V případě komplikací měly být zrušeny i za použití vykonstruovaných procesů. III. referát Krajského národního výboru Ostrava sice 2. 10. 1950 konstatoval, že proti činnosti spolku nebylo námitek a jeho poměr k socialistickému zřízení byl kladný, Ministerstvo vnitra ale namítalo, že „zaměření spolku je čistě duchovní a jelikož ničím nepřispívá k budování socialismu, nejsou jeho další činnost a trvání opodstatněny vzhledem k novým úkolům spolkových organizací v socialistické společnosti“. Smetanova Modlitba, Réznerova Velikonoční promluva a sborová recitace Lamingerova smrt byly 25. 3. 1951 labutí písní Spiritistického spolku Bratrství v Radvanicích, jehož činnost byla 5. 6. 1951 zastavena podle § 24 ústavního zákona z 9. 5. 1948. Jelikož činnost Bratrství nebyla z veřejného hlediska žádoucí, stanovy odporovaly duchu socialistické společnosti a účel spolku byl „téměř ve všech bodech vykonáván státními orgány a institucemi a schválenými církvemi a náboženskými společnostmi“, byla valná hromada 10. 6. 1951 tou poslední. Pohár hořkosti si Bratrství vypilo až do dna, když bylo v říjnu 1951 rozhodnuto o obydlení spolkového domu Bratrství brigádníky a předání movitého majetku Ostravsko-karvinským dolům.

„Tužme se v pokroku“, znělo heslo scientistického Bratrství. Bylo to heslo přiléhavé, protože již krátce po první světové válce Bratrství opustilo cestu křesťanské heterodoxie a přiklonilo se na stranu scientistického agnosticismu. Bratrství se proměnilo v osvětový spolek, což dokládá brzké upozadění seancí a společných modliteb ve prospěch přednášek a artificiálních aktivit. Filosof Emanuel Rádl (1873–1942) připsal ale úspěch českých spiritistů v řadách dělnictva na vrub poválečnému úpadku duchovního života, hledání nových alternativ náboženské praxe, vyprázdněnému odvrhnutím tradičních konfesí a nedostatku odvahy přiklonit se buď k rozhodnému agnosticismu, nebo k tradičním církvím. Spiritismus byl Rádlovi vítězstvím ontologického materialismu, materialistickou variantou idealismu, rádoby učenou kompenzací filosofie a víry. Podcenil však ideologickou rozpornost průmyslové společnosti, hledající syntézu mezi náboženstvím a výzvami moderní společnosti. Radvanické Bratrství rozhodně přispělo k intelektuální mobilizaci dolních společenských vrstev, promýšlení dobových ideologií, tradičních i soudobých témat v čele s relací náboženství a vědy, a to v dělnickém prostředí, které se vůči náboženským a duchovním výzvám moderního člověka dlouhodobě vymezovalo buď rezervovaně, nebo jen v rámci krizových životních situací a přechodových rituálů. Mediálními nástroji, zázemím ve spolkovém domě, přednáškovou a výstavní činností a šířením spiritistického étosu vegetariánství, abstinence a nekuřáctví Bratrství rozhodně podpořilo etablování specifické dělnické religiozity. A dokázalo generovat osobnosti nadregionálního významu, sociálně úspěšné v prostředí dolních vrstev, a to zvláště v případě radvanické spiritistické kolonie.

 

 

 

 

Dějiny spiritismu v Bystřici nad Olší

 

 

Spiritismus dostal se do Bystřice v roce 1903, přinesla ho z Louk nad Olší Rašková čís.62. V roce 1904 začal přicházeti do Bystřice český časopis, Posel záhrobní z Nové Paky, z  Čech, i jiná literatura česká, na adresu Josefa Heczka přicházelo dvacet čísel P. Z. i jiné věci týkající se literatury české. Podotýkám, že zdejší spiritisté, byli vždy a jsou našinci českého národa.

Byli také pronásledováni rakouskými úřady, četníky a zvlášť kněžími.

V roce 1911 delegují zdejší spiritisté jednoho zástupce na sjezd spiritistický do Olomouce, delegován byl Josef Heczko.

V roce 1912 pořádali zdejší spiritisté spiritistickou přednášku v Nýdku v hostinci P. Eisnera, poněvadž se v Bystřici hostinští báli, by nebyli znenáviděni od zdejšího lidu a faráři, byla to první česká přednáška ve zdejším okolí, na které přednášel Karel Sezemský redaktor Posla záhrobního z Nove Paky z Čech, této přednášky zúčastnili se oba faráři z Bystřice – Karol Michejda a jeho syn Oskar, na této přednášce zlobili se oba kněží, když spiritisté zazpívali českou píseň „Kdo jste boží bojovníci“! Kněží se svými Poláky začali zpívat polskou píseň „Grodem mocnym jest Bog wieczny“! a tak byl chaos hotový.

V roce 1913 uspořádali Bystřičtí spiritisté výlet v přírodě v lesíku u Josefa Heczka čís 76. v Bystřici, tohoto výletu zúčastnilo se tenkrát asi 500 osob.

Zajímavé bylo, že jak Josef Heczko žádal povolení na výlet od okresní politické správy v Těšíně bo politická správa, dala tu zprávu zdejšímu obecnímu úřadu a četníkům k vyšetření, má-li se ten výlet povolit nebo ne. Tehdejší obecní starosta M. ptal se zdejšího strážmistra T. a faráře M. co dělat. Strážmistr povídá, že zakázat je těžko, poněvadž spiritisté jsou abstinenti, nekuřáci,  výčepu tam žádného míti nebudou a v přírodě se baviti je volno každému.

A tak dne 29. června 1913 čekala celá obec na spiritistický výlet. V 8 h ráno zúčastnili se spiritisté na nádraží v Bystřici, odkud v průvodu jsme se ubírali k výletišti na pozemek br. J. Heczka. Ve všech domech byly plná okna lidu a dveře také, kteří byli zvědaví, kolik jich bude, aj oba faráři stáli při hřbitově a hleděli z poza stodoly.

Podotýkám, že byl to první výlet spiritistický vůbec v Rakousku.

A tak spiritismus se pozvolna rozšiřoval na několik rodin.

Ve válce hledělo se na spiritisty jako na vlastizrádce, protože měli literaturu českou.

Po válce nastal plebiscit. V roce 1919 byli spiritisté hrozně Poláky pronásledováni, vyhnáni správcem ze závodu v Třinci. Museli v noci utíkati ku Ostravě z literaturou českou, bo jinak byli by ji Poláci zničili. Až v roce 1920 zase ji dovezli zpět, kdy nad zdejším okolím zavládla vláda československá.

V roce 1920 odbíralo se už v Bystřici 20 čísel Posla Záhrobního i 29 čísel Spiritistické Revue i mnoho jiných.

V roce 1921 dne 17. července pořádali zdejší spiritisté opět výlet v Bystřici nad Olší na pozemku p. Ciahotného, z kterého se také přikládá do památní knihy podobenka.

V roce 1929 věnovali zdejší spiritisté jednu cennou knihu do knihovny M.O.L. v Bystřici, Spiritismus ve Slezsku.

 

Za správnost toho ručí Josef Heczko, Bystřice nad Olší 331

Tato vzpomínka byla sepsána pravděpodobně v roce 1930. Originál je uložen v Muzeu v Českém Těšíně.

 

 

 

Spiritistický spolek Život 

družina pro vědění a časové názory o účelu života

Ostrava – Mariánské Hory

Daliborova č. p. 631

1922 – 1949