Stuchlíková Miluše

Vzpomínky na Jana Kuchaře

Můj ,,Kuchárek“, tak jsem mu říkal. Nebo ,,Jeníček“. Když jste se podívali do zářivých očí plných lásky a jemnosti, museli jste si ho zamilovat. Jestliže s ním běžný člověk mluvil, měl pocit, že rozpráví s dobrým a oduševnělým člověkem. Byl nejen redaktorem, organizátorem spolkové činnosti, propagátorem spiritismu, nýbrž i vynikajícím jasnovidcem a magnetizérem.

Jak jsem ho znal, byl ztělesněním klidu.

Jeho dětství bylo smutné: matka zemřela v jeho čtvrtém roce, osm let na to i otec a druhá matka. Mnozí sourozenci zemřeli v mladém věku. Po smrti rodičů ho chtěli přijmout příbuzní, nejvíce se o něho ucházel zámožný příbuzný. Slíbil, že bude jeho peníze po rodičích ukládat, až bude Janovi 24 let, peníze vyplatí. Měl se u něho vyučit krejčím, ale místo učení chodil na trh prodávat okurky. Ve 14 letech se Jan Kuchař rozhodl od strýce odejít. Vyučil se topičem. Vždycky s humorem poznamenával: ,,Mám vysvědčení, zkoušku na topiče jsem udělal na jedničku – vorzüglich!“ Ve 25 letech se přihlásil o peníze, bylo mu však řečeno, že si je musí vymoci soudně. Kuchař je nevymáhal. Pracoval jako topič, stal se vegetariánem, měl určité duchovní schopnosti, zajímal se o spiritismus. Strýc mezitím zemřel, ale nevyřízený účet zůstal. Po několika letech přišel k jeho posteli jako duch a prosil ho, aby zašel k manželce, aby mu zadržené peníze dala. Kuchař řekl, že peníze nepotřebuje, že si žije klidně. Duch zaplakal a zmizel.

Jednou přišel do tramvaje, tramvaj plná a tu se zvedl hezky ustrojený mladík a nabídl mu místo k sezení. Sedl si a slyšel hlas: ,,To je bratr z minulého života.“ —– Tento případ je důkazem toho, že se naši sourozenci, příbuzní mohou zrodit mimo rodinu, my se s nimi setkáme, jen nevíme, že to jsou oni.

Za několik let po smrti přišla za ním jako duch jeho matka. Radoval se z toho, že její vzezření, záření svědčily o tom, že se dostala na vysokou úroveň.

Po čase se přestěhoval do Gut, do domečku blízko lesa. Později byl požádán, aby přišel do Radvanic, kde se stal spolu s br. Reznerem redaktorem Psychické revue. Nadšení přibývalo, společnou prací postavili Spolkový dům, později Dvoranu, pořádali přednášky. Do začátku druhé světové války svoji činnost úspěšně rozvíjeli.

Práci ve spiritistickém hnutí, jeho propagaci chtěl zasvětit celý život i za cenu, že zůstane svobodný. Kdysi pomohl jednomu člověku k uzdravení a ten mu z vděčnosti zaslíbil svoji dceru, aniž se ho předem ptal, a očekával Kuchařův souhlas. Kuchař se modlil a prosil bytosti, aby mu pomohly. Když se opět s oním člověkem a jeho dcerou setkal, po opětné nabídce dcera sama pronesla: ,,Ale tatínku, pan Kuchař se sám rozhodne, koho si vezme.“

Do první světové války Kuchař nenarukoval, měl modrou knížku kvůli nemoci žaludku. Než knížku dostal, ležel v nemocnici společně s mnoha vojáky. V té době byl již jasnovidný a měl tam zajímavé vidění:

Představte si nemocniční pokoj na počátku století – řady postelí naproti sobě. Přišel lékař, stál ve dveřích. Do dveří však vstoupila neviditelná bytost. Celá z cigaret! Postavila se do dveří, pomalu se rozhlédla po celé místnosti a – téměř současně všichni vojáci začali kašlat, kýchat, hýkat, ječet. Lékař nechápal. Ptal se Kuchaře, co si o tom myslí. Kuchař nemohl říct, co viděl. Bytost byla vytvořena z potřeb, touhy kuřáků. Ubývalo jí síly, a tak si přišla pro ,,posilu“. Jenže ji nemohla dostat a chování vojáků, kteří nemohli kouřit, bylo reakcí.

V radvanickém domě s ním po smrti manžela bydlela i jeho sestra – Emilie Bílková. Starala se o domácnost, byla častým svědkem ,,zasedání“. Měla podobné vlastnosti jako on – klidná, vnímavá.

Kuchař byl vegetarián, přistěhovavší sestra se vegetariánkou také stala, dokonce i jejich pes. Mnozí to zkoušeli, ale na psa ani šunčička nezabrala…

Návštěvy byly časté. Každý přinesl jinou atmosféru a každý si odnesl něco jiného. Při loučení jeden z členů řekl: ,,Tak, a teď si náš Kuchárek půjde lehnout!“ Kuchař mi pak vysvětloval: ,,Byl jsem unavený, ale duchovno na mne čekalo. Svou práci jsem musel dokončit. Zítra čekala další.“

Častokrát jsem ho viděl dojetím plakat, když hovořil o ,,hvězdě Spiritie“, o úspěších spolku.

Janové měli rádi humor. Rezner byl bodřejší, smál se nahlas, Kuchárek zase jemně, ,,pod fousy“, ale byl to šibal. Občas mi provedl malou čertovinu a pak se náramně bavil!

S ..Jeníčkem“, jak zase on mluvil o Janu Reznerovi, občas cestovali, nejčastěji po Moravě. Většinou po svých přátelích z okruhu spolkového. Věděli, že růst musí každý sám, ale rozhovory a fyzická přítomnost posiluje.

Někdy jsem zaplatil auto a jezdili jsme s Kuchařem ,, za svými“: Stonava, Guty, Uherský Ostroh …. Přijeli jsme také na Žlutavu (u Napajedel). Sám Kuchař dal k návštěvě podnět. Zde žila Pavla Vojtášková, medium, vznešená osobnost plná mravní síly. Znal jsem ji z dřívějška a chtěl jsem, aby se vzájemně poznali, Kuchař by jí jako médiu radami pomohl. V té době byla doma jen její dcera, ,,teta Pavla“, jak jí říkali, pracovala zrovna na poli a nemohla se hned vrátit. My jsme však museli brzy odjet, proto k setkání nikdy nedošlo. Byla to škoda, ti dva by si rozuměli. Její dcera do konce života vzpomínala na zážitek setkání s Kuchárkem. Seděl za stolem, mlčel, poslouchal, ale šla z něj velká síla a závan něčeho krásného a hlubokého.

Bratra Sezemského ( Nová Paka) Janové důvěrně znali a přátelili se, redaktorům poskytoval neocenitelné rady v začátcích, byl platným členem představenstva a jejich pevné přátelství trvalo do Sezemského smrti. Paní Sezemská byla vynikající medium, upadající do transu i při každodenní činnosti, také jasnovidka. Pan Sezemský zase vynikající magnetizér. Jednou se u nich objevila manželka učitele a prosila o radu. Manžel dostával v poslední době záchvaty vzteku a šílenství, stále na psychiatrii a ona s dětmi již nemá z čeho žít. Vždycky byl hodný, příjemný – a najednou taková změna! Sezemští zasedli a přes medium a našli příčinu. Přišel za nimi duch muže, pravá příčina šílenství učitele, duch plný pomsty, vzteklý, ale také zoufalý. V jednom z minulých životů patřil nemocný učitel k majetnému člověku a mohl pomoci chudé rodině, aby přežili hlad a bídu. Neudělal to a manželka, děti a nakonec on sám, otec rodiny, zemřeli hlady. Odešel z tohoto světa s pomstou v duši a radoval se, že ji mohl nyní splatit. Posedal učitele šílenstvím. Sezemský uměl s těmito dušemi hovořit, vyptával se ho na podrobnosti, jako by vedle něho stál pozemský člověk, vysvětloval mu, že si tvoří těžký osud, že mu bude líp, když skončí atp., a současně ho magnetoval. Najednou se bytost na sebe podívala a zvolala: ,,Já jsem jiný, já jsem celý bílý! Děkuji vám. Už ho nebudu trápit, odpouštím mu, ale ještě naposledy s ním zatřesu!“ Odešel a později se manželka dověděla, že v té době dostal manžel poslední záchvat. Byl tak silný, že ho nemohlo udržet několik zaměstnanců. A pak se nemocný najednou probral, udiveně se rozhlížel po svém okolí a tázal se, proč je v ústavu a proč ho drží. Choval se naprosto normálně. Brzy byl propuštěn, vrátil se domů a záchvaty se už nikdy nevrátily.

Jednou přespávali v hotelu – bývalý hrad. Majitel se omlouval, že má hotel plný, jediný prázdný pokoj, který zůstal, jim nedoporučoval, že se tam nikdo nevyspí. Podrobnosti nesdělil. Vzali ho. Během noci se začala třást jejich postel, rámus po pokoji. A protože oba byli jasnovidní, spatřili před sebou nazlobeného hradního pána, který třásl postelí, zda mají zaplaceno. Oba mu vysvětlili, že zaplaceno mají, že mají právo tam přespat a vyprávěli si s ním. Vysvětlovali mu okolnosti, rozebírali s ním jeho stav. Duch hradního pána se nakonec zklidnil a odešel. Do rána spali oba dobře. Ráno se s obavami personál dotazoval, jakou měli noc. Oba tvrdili, že spali dobře. Již nevím, zda majiteli vysvětlili okolnosti, či ne.

Seznámili jsme se na výstavě medijních kreseb. Šel jsem tam ze zvědavosti, procházel sály a přistoupil ke mně pán v obleku, v bílé košili, s kravatou a ptal se mě, co o medijních obrazech vím. Nevěděl jsem téměř nic. Vysvětloval mi vše trpělivě a pak řekl: ,,Můžete to zkusit i Vy! Vezměte tužku do ruky, poproste a trpělivě čekejte.“ Nevím, jestli radil jako jiným návštěvníkům výstavy, nebo vycítil, že mám schopnosti. Vyslechl jsem ho, rozhovor s ním byl příjemný. Nic nenutil, nabízel. Začínal jsem však podnikat jako zahradník a moje situace mi nedovolila, abych se kreslení věnoval. Ale bylo to mé první setkání s Kuchárkem.

V rozvoji našeho vztahu udělala hodně Stela, moje duchovní bytost, můj ochránce, moje německá matka v jednom z minulých životů, která mne neúnavně ochraňovala a nadlehčovala osud. Projevovala se přes něho a prosila, aby mi pomáhal. Doma ( rodiče, sourozenci) jsem se cítil jako cizinec, okolí bylo nízké a já se z něj obtížně vymaňoval. Kuchař byl můj rádce a duchovní otec.

Při rozboru duchovní otázky mi často neodpověděl, nebo nápovědou. Když jsem po něm žádal přímou odpověď, pokrčil rameny: ,,Přemýšlej!“ A tak jsem přemýšlel nad jedním tématem, slovem třeba půl, tři čtvrtě roku, poté jsem mu sdělil výsledek rozjímání. Rozvážně to vyhodnocoval, schválil, nebo pobídl k dalšímu rozjímání. Ale nechal mne projít cestou hledání.

Potřeboval jsem vyřešit určitý problém a měl jsem vidění. Prosil jsem ho o pomoc. Vyslechl, vysvětlil možný výklad obrazu, vidění, ale nikdy nenařizoval. ,,Rozhodni se sám,“ zněla jeho odpověď.

Vyprávěl mi o svých zážitcích, lidech, zasedali jsme a já jsem zapisoval, co on viděl a slyšel. Při společných sezeních ( seancích) jsme se z velké části věnovali medijním projevům. Kuchař původně zapisoval sám, co viděl a slyšel. To bylo zdlouhavé. Proto jsem jeho vidění zaznamenával, aby nedocházelo k přerušování . V rámci jednoho projevu obyčejně přicházelo množství bytostí, jako by putovaly, jen se zastavily a zase šly dál … Kuchař říkal, že všichni ,,někam“ jdou a mají někdy krátký čas, aby se projevily, nebo na ně někdo čeká, spěchají, aby jim neutekl, nechtějí ho ztratit. Docházelo k zajímavým setkáním, např. se v proudu bytostí našla matka s dcerou a projevily se, abychom to zaznamenali.

Často říkával: ,,Milosrdenství znamená ctít podstatu Bytí.“

Pomohl mi radou, abych si vyléčil po nachlazení silný revmatismus. Vegetářskou stravou. U toho jsem pak zůstal.

Při rozhovorech s blízkými, jež se svěřují se svými strastmi, vzpomínám na jeho radu: ,,Pomáhat ve strastech životních můžeš, ale nesmíš v nich žít.“

Takové bytosti jako oba Janové se rodí jednou za dlouhé věky. Dostávají úkol.

Trvale, celý život na sobě uplatňovali mravní zásady – to bylo jejich krédo. Cítili, že je třeba ukazovat cestu. Jen malé procento však pochopilo a pracovalo na sobě – poznávalo staré a toužilo po novém… Podle biblického ,,Mnoho povolaných, málo vyvolených.“

Reznerovi se projevil duch nešťastného otce, že se jeho syn ,,spouští“ a prosil, aby mu Janové domluvili, že ho k nim přivede. Nedlouho nato se otevřely dveře a v nich mladý muž. Začal vyprávět, že v restauraci slyšel hovor dvou mužů, kteří se bavili o redakci a zničehonic se rozhodl, že ji navštíví. Hovořil s Kuchařem a Rezner zezadu Kuchaři tiše hláskoval: ,,Jakub!“ Vyprávěli s ním, Jakub o svém životě, Janové mu zase dokazovali, že by mohl žít jinak, spořádaněji, atp. Rozhovor skončil, mladý muž se zvedl, poděkoval a slíbil, že svůj život změní. Na závěr povídá: ,,Pánové, já vlastně ani nevím, co mne sem ve skutečnosti zavedlo!“ Věděli, ale neprozradili.

Do ( spiritistické!!!) redakce přišel kněz a svěřoval se, že je prázdný, neví, jak má žít jako kněz a jaké poselství a myšlenky má předávat věřícím. Oba Janové si s ním začali vyprávět. Jak dlouho, nevím, nicméně odcházel duchovně posílen, děkoval a tvrdil, že po dlouhé době půjde na kazatelnu a bude vědět, o čem káže.

Klerikalismus a činnost kněží svírala rozvin člověka. Již v časopise Posel záhrobní Sezemského vycházela řada článků a přímých dokladů o jejich chování a přístupu k obyčejným věřícím. Vůči spiritistům vystupovali tvrdě, agresívně, při pohřbech, kázáních, ponoukali věřící k protivenstvím, zákeřnostem. Ti, kteří chtěli obhájit své přesvědčení, byli někdy hrdinové. Tlak budil protitlak. Jednou šel mladý Jeník kolem kostela a sochy svatého, stál jakoby našikmo. Úmysl umělce. Pod sochou stály dvě staré ženy. Procházel kolem nich a poznamenal: ,,Ten váš svatý si nějak přihnul, když je dneska tak nakřivo!“ ,,Víš,“ svěřil se mi Kuchař, ,,dneska už bych to neřekl. Bylo to zbytečné.“

Kuchaře navštívil jistý šlechtic, kterému se ztratil vzácný prsten. Prosil o pomoc. Dostal. Po určité době ho navštívil znovu s velkým díkem. Podle Jeníkova vidění byl prsten nalezen přivázaný zevnitř na spodním prádle synovce, přesně podle jasnovidného zření.

Příklad nepřijatého vidění:

O radu požádali manželé, kteří chtěli koupit hospodu v pohraničí. Kuchař viděl v obraze muže, jenž z ní utíkal pryč, jen v nezakasané košili a kalhotách. Manželé se rozhodli, že nabídku nepřijmou. Možnost koupě hospody využil někdo jiný a dařilo se mu výborně. Přišel Mnichov, hospoda v Sudetech, nový majitel Čech. Za dva roky v kalhotách a nezakasané košili utíkal z hospody, aby si zachránil holý život! Když se to manželé dověděli, přišli Kuchárkovi poděkovat a omluvit se, že mu dva roky vyčítali, protože se mohlo dařit dobře jim. Kuchárek pokyvoval hlavou, když na to vzpomínal: ,,Správné vidění a oni mi přitížili, dva roky mě proklínali! Výčitky jsou druh proklínání.“

Měl jsem vidění, že se po smrti chtěli vrátit do redakčního domu. Bylo léto a mě překvapilo, že byli oblečeni v dlouhých kabátech, stáli před domem, pak se uklonili a odcházeli. V listopadu byla redakce prodána.

Jednou jsem se ptal Jana Reznera ( po smrti), jaké je to TAM je. Odpovědi jsem se musel smát, byla bodře ,,reznerovská“: ,,To víš, já ti prozradím to, k čemu jsem musel dospět vlastním poznáním! “

,,V celém světě není studia tak vznešeného jako spiritismus. Bylo útěchou mého života, bude útěchou po smrti.“ ( autorem Jan Kuchař nebo Jan Rezner)

( Interpretováno na základě vyprávění O. Kreuzingera – sestavily Miluše Stuchlíková a Zdeňka Štrbková  2022 )