Stuchlíková Miluše

Stuchlíková Miluše  

* 23. 8. 1957  Zlín

Dětství a mládí prožila v malé vesničce u Napajedel.

Vystudovala Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně a po studiu r. 1980

nastoupila do zaměstnání na Rožnovsko. Zde působila na základních školách do r. 2021, kdy

odchází do důchodu. Více než 40 let vegetariánka.

Rodina jejího dědečka (,,staříčka“) patřila k hluboce věřícím křesťanům, věděli rovněž o

mediumitě v různých oblastech, zajímali se o ni. Přes svoji tetu se seznámila s Oskarem

Kreuzingerem (žákem Jana Kuchaře), který nejprve poskytl radu se zdravotním problémem,

později začala O. Kreuzingera často navštěvovat. Pomáhal jí radami při práci s medijní

kresbou i v osobním rozvoji. Dovídala se také o vývoji i osobnostech slezského spiritismu.

A pak to přišlo

V době svého vysokoškolského studia v lednu r. 1979 jsem se potýkala s určitými zdravotními problémy. Pomohla mi moje teta, zprostředkovala spojení s O. Kreuzingerem, který mi přes vidění pomohl. Začala jsem se pak více zajímat o duchovní literaturu, jógu, přemýšlela o sobě, zapisovala si výsledky rozjímání. Svůj zájem jsem však musela skloubit s dokončením studia.

V únoru 1980 jsem se společně se spolužačkou učila na státnici. Přišel den, kdy jsem se probudila a měla jsem pocit, že jsem myšlenkově jakoby na jiné planetě. Obklopovalo mne nekonečné množství pokory a lásky. Vedle sebe jsem cítila bytost, která miluje mne, a současně jsem byla naplněna přílivem lásky, jež je označována slovem ,,nepodmíněná“. Nadnášela mne až fyzicky. Naplňoval mě rovněž obrovský pocit vděčnosti k Bohu a neviditelným ochráncům...

Pocit harmonie, lásky, pokory a vděčnosti se mnou ,,chodil“ celý den. Většinu dne jsem mlčela a vnímala neslyšitelnou píseň duchovna. Nevěděla jsem, co a proč se děje.

Večer jsme s kamarádkou po společném dnu studia sledovaly ( pro rozptýlení) v televizi ,,vpravdě uklidňující“ kriminální případ majora Zemana – Sekyra. Nevydržela jsem. Omluvila jsem se a odešla. Uchýlila se do ticha podkrovní místnosti, kde jsme se vždycky učily. Modlila jsem se a vnímala to, co mne obklopovalo. Seděla jsem, ale jako bych se vznášela nad svým tělem.

A pak to přišlo. Kolem sebe a svých rukou jsem cítila jakýsi zvláštní druh vlnění, závan teplého větru. Ruka se zvedla, stála ve vzduchu, nebolela, netrnula. Stála minutu, dvě, netřásla se. Jako by ji někdo nadzvedl a držel. Následně se pohybovala doleva, pomalu nad hlavu, zpět do výše ramen. Teplo zůstávalo. Na chvíli jsem se tomuto pocitu oddala.

Najednou se ve mně ozval panický strach. Četla jsem pár článků o medijním kreslení, ale fenomén mediumity jsem rozumem odmítala a měla z něho velkou obavu. Je to přece nebezpečné ,,duchaření“, ne? Na seanci jsem v životě nebyla. Násilně jsem dala ruku dolů, ruka se opět sama zvedla. Pocit pokory, oddanosti a něčeho, co mě přesahuje, byl však silnější. Přestala jsem se bránit a rozhodla se poslouchat vnitřní hlas. Šla jsem ke stolu, vzala tužku, položila na papír - opět pocit klidu a teplého vlnění …

Potom se to stalo: potmě, pomalu a nejistě jsem uchopila tužku a nechala se vést. Vytvořila jsem první čáru. Vpravdě kostrbatou, leč pro mě posvátnou. Už jsem nepochybovala.

Další večer jsem se místo ,,uvolnění u televizní obrazovky“ stáhla do horního pokoje. Opět mne provázely podobné pocity, již ne tak silné, zůstalo jakoby vznášení se nad tělem, vnímala jsem tah ruky. Papír byl připraven, ruka se na něj snesla a vytvořila nové čáry. Pokračovala jsem tajně i další dny a zkoušela rovněž levou ruku, nakonec jsem trvale zůstala při pravé.

S událostí jsem se svěřila tetě. Zprostředkovala setkání s O. Kreuzingerem. Při mém kreslení viděl krásný obraz. Povzbudil mne, a tak jsem u kreslení zůstala.

Od té doby mám stále na paměti, PROČ a za jakých podmínek se objevila první čára. Beru ji jako MILOST a DAR. To je pro mne jediná odpověď na to, proč jsem začala kreslit a vydržela.

Já sama kreslím několikrát do měsíce. Obyčejně půl až hodinu.  Počet hodin vychází z velikosti kresby. Od 2 - 6 až po 90 hodin. 

Při vyšším počtu hodin tak tvořím jeden obraz rok i víc. Je třeba výdrž. Pan Kreuzinger mi říkal, že cílem kresby je možná i to, abych rozvíjela trpělivost. Asi to tak bude. Já dodávám i  pokoru, aby si ruka dělala, co ona chce, ne to, co chci já. 

( Na zadní straně je vždy uveden počet hodin. Po skončení sčítám čtvrt, půl hodiny, celé hodiny dohromady, propočítávám.)

Kdybych tehdy neprošla hlubokým spirituálním zážitkem, nikdy bych nevěřila, že kresba pochází z čistšího a duchovnějšího světa, než je ten můj. Světa, jenž je s naším stále spojený jemnou, křehkou, neviditelnou páskou, drží však pevněji, než si ve svém hmotařství chceme připustit. Chce na něco upozornit, chce nám něco sdělit, dát, pohladit, potěšit, chce v nás něco rozvíjet, chce nám pomoci. Záleží na nás…

Vzpomínka Miluše Stuchlíkové, 5. 1. 2022