Ze vzpomínek O. Kreuzingera
Vystřídal jsem jako tovaryš několik zahradnictví: Karlovy Vary, Slovensko … Při svém působení v Nymburku jsem zjistil, že můj zahradnický mistr s rodinou zasedali na seancích, znali medijní kreslení a psaní. Jednou mi nabídli účast na seanci a bytost doporučila, abych zkusil práci s tužkou. Dostal jsem inkoustovou tužku, papír, tužka se začala pohybovat po papíře a stále dokola psala jedno sdělení: ,,Maminka umírá. Mám radost. Mám radost. Mám radost.“ Byl jsem zděšen. Jaká duše se projevuje, když má radost z umírání vlastní matky? Při psaní jsem se potil a během půlhodinového psaní si stále utíral obličej. Mistr si po půlhodině přečetl sdělení, podíval se na mne a začal se smát. Jeho smích mne popudil, ale pak mi podal zrcadlo. Začal jsem se smát i já. Inkoustová tužka potem pouštěla a já jsem měl celý obličej modrý. A jak to bylo se sdělením? Sdělení, jakým se projevují duše, nemusí patřit rodině nebo mediu. Projeví se ten, kdo má sílu, nebo může být nablízku mediu. Když člověk umírá, přicházejí k němu bytosti s ním spjaté. Z rodiny nebo z minula. Pomáhají mu při přechodu. Tam se totiž rodíme podobně jako sem – do neznáma jako nemohoucí novorozeně – ne mentálně, nýbrž silou a vědomím. Zemřelé bytosti se často těší, že budou milé osobě blíž. Proto se radují. Bytost, která při seanci za mnou přišla, neměla žádnou spojitost přímo s námi, jen přišla vyjádřit svoji radost. ,,Někde“ umírala její matka. Dcera ji vítala a těšila se na ni. vzpomínku poskytla M. Stuchlíková 6.4.2022 |